Na naše území se rozšířila v atlantiku (6.500 let př.n.l.) z glaciálních refugií. Výrazným zástupcem v lesních porostech se pak stává v období epiatlantiku (4.800 let př.n.l.). V dalším období subboreálu (1.400 let př.n.l.) její podíl v lesních společenstvech u nás roste až po její maximum v subatlantiku (700 let př.n.l.). Lesní hospodářství až do novověku její podíl v lesích u nás nesnižovalo. Prudký pokles nastává až v době historicky nedávné, kdy se začalo se zaváděním holosečí s následnou výsadbou smrkových monokultur. Na jejím ústupu v zasažených oblastech se výrazně, zejména v druhé polovině minulého století, podílelo i silné znečištění ovzduší imisemi (např. podhůří Krušných hor i hory samotné, kde zcela vyhynula, ikdyž v minulosti zde šlo o jednu z hlavních dřevin). V současnosti, ale místy i v minulosti se opět jedle vysazují, mnohde tedy již nelze s jistotou říci zda jde o porosty původní či druhotné, pro výsadbu v městských parcích pro svoji citlivost ke znečištění se používá jen velmi zřídka. Těžiště jejího rozšíření nacházíme v mezofytiku, v termofytiku vzácně (inverzní polohy), v oreofytiku řídce.
Rozšíření: Železné hory (69a, 69b) a Žďárské vrchy (91)
Jedle bělokorá (Abies alba) zastupuje jehličnaté dřeviny, výskytem spadající do lesní vegetace vyšších poloh se zvýšeným nárokem na vzdušnou i půdní vlhkost. Ve střední Evropě nachází své růstové optimum v nadmořských výškách od 650 do 900 m n.m.. V oblasti sledovaných fytochorionů se tedy jedná o prostředí přirozeného výskytu jedle, a ikdyž mnohde nejsou již dnes porosty jedlí původní, daří se jim zde dobře, jsou stabilní a mnohde porosty i přirozeně zmlazují (v Železných horách
jde o dřevinu na vhodných lokalitách vcelku běžnou a hojnou, ve Žďárských vrších o dřevinu vzácnější, rozšířenou pouze ostrůvkovitě). Původní výskyt jedle v (69a) byl v jedlových doubravách, v (69b) a v (91) pak v acidofilních smrkových bučinách, květnatých jedlobučinách, jedlinách a podmáčených jedlosmrčinách. Dnes se s jedlí nejčastěji setkáme v lesích (69b) v hřebenových, resp. svahových porostech a rozsáhlejších lesních komplexech. Do (69a) zasahuje často inverzními údolími, která jsou vytvořena zejména ve východní části území. V (91) se pak jedle udržela zejména v hřebenových, lesnicky hůře přístupných partiích, mnohde byla území s původním výskytem jedle v minulosti nahrazena kulturními smrčinami (původně bylo v (91) zastoupení jedle 32,4% z lesnicky využitelných dřevin, v současnosti je to pouhé 1%).
Reference, citace: Gabriela Leugnerová, ABIES ALBA [online], BOTANY.cz: Internetový botanický magazín, c2011, Datum poslední revize 04.06.2018, 05:30 CET, [citováno 01.06.2011] <http://botany.cz/cs/abies-alba/>
Petr Horáček, Abies alba [online], dendrologie.cz: databáze dendrologie online, c2012, Datum poslední revize 04.06.2018, 05:30 CET, [citováno 30.12.2012] <http://databaze.dendrologie.cz/index.php?menu=5&id=28775>
HEJNÝ S., SLAVÍK B. Květena České republiky díl 1. 2.vyd. PRAHA: ACADEMIA, 1997 314 s.
KUBÁT K., HROUDA L., CHRTEK J. jun., KAPLAN Z., KIRSCHNER J. & ŠTĚPÁNEK J. [eds.] Klíč ke květeně České republiky 1.vyd. PRAHA: ACADEMIA, 2002 (dotisk 2010) 98 s.
|