Vodní vegetace, často efemérního charakteru, osídlující stojaté nebo jen mírně tekoucí aluviální vody v teplých oblastech nížin s přesahem do pahorkatin, které bývají v pokročilejším stádiu zazemnění. Vody bývají přirozeně eutrofní až mezotrofní, s hloubkou 30-80 cm, na dně se silnou vrstvou organických usazenin. Mezi typická stanoviště patří mrtvá a slepá říční ramena, tůně, zaplavené příkopy a těžební jámy, extenzívně obhospodařované rybníky apod..

    Hlavní dominantou vegetace je voďanka žabí (Hydrocharis morsus-ranae), která v natantním porostu významně převyšuje početností ostatní vodní makrofyta (za příznivý stav biotopu považujeme pokrytí od 75% výše). Voďanka po většinu své vegetace volně plave při vodní hladině, v případě vyschnutí dokáže růst i v bahně, avšak pouze z nutnosti. Na zimu vytváří "zimní pupeny", které klesají na dno, kde setrvají až do jara, kdy opět vyplavou k hladině a rozvinou typický natantní porost.

Vegetace vytváří asociaci:
» Hydrocharitetum morsus-ranae van Langendonck, 1935 - vodní vegetace s voďankou žabí

    Rozšíření biotopu v ČR kopíruje nejteplejší úseky velkých řek. Největší souvislý areál má v Polabí, kde se vyskytuje od dolní Orlice u Hradce Králové ve Východních Čechách až k Litoměřicím v Severních Čechách, také areál v povodí řeky Moravy je velký a sahá od Olomoucka na střední Moravě po dolní Dyji až k soutoku Dyje s Moravou v jihovýchodním cípu země. Na mnohých řekách, jako jsou Vltava, Berounka, Otava, Lužnice je výskyt soustředěn do jejich středních a dolních toků. Místy, zejména v rybničních oblastech, se pak biotop může četněji vyskytovat i izolovaně mimo velké řeky např. Českolipsko.