Evoluce: Starobylá, morfologicky značně izolovaná skupina rostlin, vznikla ve svrchním devonu (před 370 mil.lety) ze skupiny rhiniových rostlin - Trimerophyta. Vyvinuly se bylinné i stromovité formy vysoké až 30 m, které preferovaly vlhká, mokřadní, často i písčitá stanoviště v pobřežních oblastech. Svého vrcholného rozvoje pak dosáhly v karbonu a permu (před 345-225 mil.lety), kdy se staly významnou součástí karbonských pralesů, čímž také významně přispěly ke vzniku uhelných slojí, které se využívají i v době recentní. V průběhu druhohor pak ustupují, mnohé vývojové větve vymírají včetně všech stromovitých forem a až do recentní doby se nám dochovaly v nevelkém počtu pouze zástupci třídy Equisetopsida, což jsou vytrvalé byliny (bez sekundárního tloustnutí), avšak největší druhy i dnes dosahují až 10 m výšky.

    Taxonomie: Jelikož se nám do recentní doby zachoval jen nepatrný zlomek ze zástupců této skupiny je taxonomické zařazení velmi prosté. Oddělení Equisetophyta (přesličkovité rostliny) se vyčleňuje ze skupiny Tracheophyta (cévnaté rostliny), obsahuje jedinou recentní třídu Equisetopsida s jediným řádem Equisetales (přesličkotvaré) a jedinou čeledí Equisetaceae (přesličkovité). Další nižší členění na úrovni rodů se v poslední době ustáluje na jediném rodu Equisetum (přeslička), kde se rozlišují 2 podrody. Podrod Equisetum charakterizují druhy s povětšinou nepřezimujícími lodyhami, které jsou sterilní i plodné ve svých morfologických a fenologických znacích se mezi sebou často lišící; průduchy ve dvou víceřadých pruzích na bocích rýh nebo v jednom širokém pruhu na dně lodyžní rýhy (uložené v rovině s buňkami pokožky); zuby lodyžních pochev většinou neprotažené v šídlovitou špičku, většinou vytrvávají; výtrusnicový klas na špici tupý, mezi klasem a nejvyšší pochvou bývá mezera; často obsahují piperidinové alkaloidy. Naproti tomu podrod Hippochaete (cídivky) charakterizuje druhy s lodyhami mnohdy přezimujícími, sterilní i plodné lodyhy bývají stejné a vyskytují se současně; na žebrech mají řadu křemitých hrbolků; průduchy ve dvou jednořadých pruzích na bocích rýh (ponořené do korového pletiva a překryty buňkami pokožky s jen uprostřed uvolněným dýchacím otvůrkem); zuby lodyžních pochev někdy protažené v šídlovitou špičku, často opadávají; výtrusnicový klas bývá na vrcholu hrotitý a naspodu obejmutý nejvyšší pochvou; piperidinové alkaloidy povětšinou chybí.

    Popis: Do recentní doby přežili pouze zástupci třídy Equisetopsida, což jsou zelené, výtrusné, vytrvalé byliny bez sekundárního tloustnutí (sporofyt přečkává období vegetačního klidu v zemi plazivým, článkovaným oddenkem (rhizom), ze kterého vyrůstají adventivní kořeny, mezi kterými vyrůstají rozmnožovací hlízky (vegetativní množení)). Významným znakem této skupiny je článkovaný rýhovaný stonek s velkou centrální dutinou a systémem malých valekulárních dutin a s valekulárními a komisurálními rýhami. Stonek je zřetelně článkovaný na výrazné články (internodia) a uzliny (nody), ze kterých vyrůstají v přeslenech postranní větve a listy. Listy (sfenofyly) jsou malé, zakrnělé a jednožilné, často v zubatou pochvu nad přeslenem bočně srůstají. Sporofyt se monopodiálně větví. Při rozmnožování pomocí výtrusů prodělávají rodozměnu (střídání pohlavní generace (gametofytu) s nepohlavní generací (sporofytem)). Sporangiofory (sporofyly) se výrazně liší od trofofylů, jsou peltátní (deštníkovité) a uspořádané v terminálních strobilech (obvykle s větším množstvím eusporangiátních sporangií). Sporangia vyrůstají jednotlivě až po několika na stopkách, které tvoří přesleny sestavené do šištic nebo pásů na stonku. V šišticích mohou být i přesleny sterilních listenů. Současní zástupci jsou izosporické, fosilní byly i heterosporické. Spory kulaté se 4mi pentlicovitými, na konci lžičkovitě rozšířenými hygroskopickými vlákny (haptery). Za vlhka se kroutí a splétají, což je důležité pro jejich rozšiřování i rozmnožování. Ze spory (výtrusu) vyrůstá dvoudomý prokel (gametofyt) a právě již zmíněné proplétání výtrusů díky hygroskopickým vlastnostem vede k tomu, že se samčí i samičí prokely dostávají do vzájemné blízkosti, čímž se usnadňuje oplození. Spermatozoidy polyciliátní (mnohobičíkaté).

    Biodiverzita: Jsou rozšířené od tropů po chladné oblasti, preferují spíše otevřená, často písčitá, vlhčí území. Největší koncentrace však dosahují na severní polokouli mezi 40-60° zeměpisné délky. Do současné doby přežil jediný rod s 16 druhy. Mnohé druhy mezi sebou vzájemně hybridizují, čímž vzniklo okolo dalších 19 ustálených hybridů. V Evropě roste 10 základních druhů, z toho ve střední Evropě se vyskytuje 9 druhů a několik kříženců.